Má oblíbená krkonošská trasa a výlet k Pančavskému vodopádu.

Krkonoše…kdo by je nemiloval. Tyto naše hory, které mají jediné v ČR vysokohorský ráz, jsou plné překrásných míst. Skalní hřebeny, rašeliniště, hluboká údolí, krásné horské louky a v neposlední řadě vodopády. Ať už vyrazím v Krkonoších kamkoliv, vždy se mi tam líbí a hory mě nabijí energií. Miluji je v zimě i v létě. Výhodou pro mě je, že je nemám dojezdově daleko, stačí sednout do auta a do hodiny už můžu vyrážet s batohem na zádech na některou z turistických tras. A jedna z mých nejoblíbenějších je cesta k Pančavskému vodopádu a dál k prameni Labe. Pravdou je, že nebude pouze mojí oblíbenou trasou, alespoň podle počtů lidí, kteří se do těchto míst pravidelně v nejrůznějších ročních obdobích vydávají 🙂 Ale když si cestu dobře naplánujete v čase a máte kapku štěstí, budete u vodopádu skoro sami a užijete si tu parádní atmosféru 🙂

Upřímně to nebude tak jednoduché 🙂 Krkonoše jsou na mnoha místech zavalené lidmi, jednoznačně vede Sněžka, která zažívá poslední roky opravdu masové nájezdy turistů…pokud si chcete naši nejvyšší horu užít trochu v soukromí a v souladu s přírodou, vyrazte na ní nejlépe ve všední den v listopadu, to máte asi největší šanci, že tam budete „skoro“ sami.

Ale pojďme zpět k Pančavskému vodopádu. I když už jsem byla v Krkonoších mnohokrát, toto místo mi v mém seznamu navštívených míst odškrtnuté chybělo. Byl konec května 2020 a naše republika se pomalu začala otevírat po covidovém šílenství no.1. Děti „vyšťavené“ z online výuky a já tak trochu pološílená s pocitem, že jestli je už konečně nepustí do školy, bude ze mě alkoholik.

Spontánní nápad, jedeme na výlet, co nejdřív, vyčistit hlavu. Ještě než jsem stačila otevřít mapu, přišel za mnou syn s návrhem, že by jel rád k prameni Labe. Bezva, nemohl mi udělat větší radost 🙂 Jen to dobře načasovat, protože takový nápad jako my, bude mít půl republiky 🙂

Rychlé prohlédnutí mapy, naplánování možné trasy, příprava dostatečných zásob jídla, páč nevíme, kolik otevřených okének cestou potkáme a sbalit vše potřebné do hor. Hotovo a brzo ráno vyrážíme směr Horní Mísečky. Snahou je dostat se do hor opravdu co nejdříve, abychom se vyhnuli největšímu náporu lidí, který se dá v sobotu s pěknou předpovědí počasí předpokládat.

Možností kudy se k Pančavskému vodopádu vydat máte samozřejmě více. Záleží na výchozím bodě. Mnoho lidí volí jako začátek své trasy Špindlerův Mlýn. Odsud se můžete nechat vyvézt lanovkou až na Medvědín a pak pokračovat dál. Můžete si to nahoru na Medvědín také vyšlápnout po svých a nebo si můžete cestu o trochu zkrátit a dojet autem na parkoviště v Horních Mísečkách. Tuto variantu jsme zvolili my. V případě, že se v Krkonoších ubytujete, máte u některých ubytovacích zařízení možnost získat v rámci Gopass karty lanovku zdarma.

Cesta k vodopádu

Vyrazili jsme z domu brzo ráno. Na parkovišti tak ještě nebyla téměř žádná auta. Parkoviště je prostorné, velké, přímo pod sjezdovkami Ski areálu Horní Mísečky a je zpoplatněno. V letní sezóně částkou 30 Kč za hodinu, v zimní částkou 300 Kč za jeden den. Žádná láca…jak už to v Krkonoších bývá.

Venku byla ráno ještě celkem zima, děti dokonce oblékly rukavice. Záhy jsem se ale zahřáli, když jsme od parkoviště vystoupali kousek po sjezdovce a napojili se na žlutě a pak červeně značenou trasu (Bucharovu cestu). Nad Jilemnickou boudou jsme pokračovali po červené Bucharově cestě – Špindlmanova mise až na vrchol Medvědína (1235 m.n.m.). Chvíli jsme se tu zdrželi, posvačili, pokochali se výhledy a vyrazili dál přes Šmidovu vyhlídku k Vrbatově boudě.

Tip pro rodiny s dětmi: „Medvědí stezka bude bavit celou rodinu, vede z Medvědína do Špindlerova mlýna a cestou si děti užijí úkoly na 7 stanovištích i bezva hřiště.“

Z části jsme kopírovali při naší cestě tzv. Medvědí stezku. Pokud byste vyráželi do Krkonoš s dětmi a chtěli byste pro ně vymyslet pěknou trasu s úkoly, tak tahle stezka je pro to jako stvořená a ušetří vám spoustu energie s vymýšlením a plánováním. Je dlouhá 8,5 km. Začíná právě na Medvědíně, pak se stáčí k Jilemnické boudě a přes Mísečky a Harrachovu skálu vede dolů zpět do Špindlu. Na cestě plní děti úkoly u 7 medvědích kamarádů a vyřádit se mohou i na originálním hřišti.

Cesta z Medvědína vede v první části po povalovém chodníčku, místy se mezi stromy a klečí otevírají krásné výhledy a podél cesty objevujeme trsy vzácné a chráněné Kýchavice bílé, která u nás v ČR patří mezi vysoce chráněné rostliny. Je to prudce jedovatá bylina, která však i přes tuto svoji vlastnost byla v minulosti využívána k léčebným účelům. V Krkonoších se vyskytuje poměrně hojně. Ne nejsem žádný botanik, ale používám docela chytrou apku na rozeznání květin, která nám pomohla, když jsem si lámala s dětmi hlavu nad tím, že ta „konvalinka“ má nějaké jiné listy 🙂 ehmm….ještě že ty chytré telefony máme 🙂

Od Šmidovy vyhlídky je kratší prudší stoupání a pak už jen kousek po asfaltce než dojdete k Vrbatově boudě. Není nic výjimečného, že v těchto místech zůstávají sněhová pole až do letních měsíců. Děti se pokusily mě zkoulovat, ale k jejich smůle byl sníh už přemrzlý, a tak se koulovaná nekonala.

U Vrbatovy chaty bylo již celkem rušno. S podivem jsem pozorovala slečnu v minisukni, balerínách a kožené bundičce, jak se klepe zimou a vydává se k Mohyle Vrbaty a Hanče. Chvíli jsem přemýšlela, jestli skutečně v těch balerínách šla cestu z Medvědína, než jsem si všimla, že je zde zastávka autobusu, a že za chatou jsou zaparkovaná auta. Pro mě v tu chvíli novinka, ale skutečně se sem dá dojet.

Autobus sem jezdí každoročně v termínu od 30. dubna do 31. října, jezdí z Horních Míseček na Zlaté návrší a doveze vás v podstatě až pod Vrbatovu boudu dle pravidelného jízdního řádu.

Mohyla Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší

Není to tak dlouho, co proběhla v kinech premiéra filmu Poslední závod, který vypráví o událostech lyžařského závodu v roce 1913, při kterém 24. března zahynuli Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Mohyla nad Vrbatovou boudou tuto tragickou událost připomíná a byla vystavena na počest obou závodníků. Václav Vrbata poskytl svému příteli v bouři při závodu na 50 km svůj kabát, ačkoliv věděl, že ho to může stát vlastní život. Od této události je den 24. 3. uctíván jako Den Horské služby České republiky.

Mohyla byla vybudována v roce 1925, za války byla poničena a v roce 1947 zase obnovena. Stojí na krásném místě, nabídne vám úchvatný pohled do Labského dolu. Můžete vidět Sněžné jámy i obrys Petrovy boudy.

Pančavský vodopád

Od mohyly je to k Pančavskému vodopádu již jen kousek. Pokračujete dále po červené trase, cestou míjíte ještě Hančův pomník kousek od Hančova vodopádu a již vidíte přítoky, potůčky a mokřiny v okolí.

Vodopád je nádherný a impozantní především v jarních měsících, kdy odtává sníh a proud stékající vody je nejsilnější. Já osobně vodopády miluji. Peřeje, zvuk a síla padající vody mě fascinuje a zároveň uklidňuje. Pančavský vodopád je typický kaskádovitý vodopád, který je díky své výšce 148 m nejvyšším vodopádem v ČR. Z blízka je vidět pouze jeho poměrně krátká nejhornější část. Leží v I. zóně národního parku KRNAP asi 1 km od Labské Boudy a přístup k němu je tak omezený.

Jeho voda se řítí v několika stupních skalnatým srázem z hrany Pančavské louky na dno Labského dolu. Má čtyři hlavní stupně, které mají výšku 36, 39, 23 a 20 m. Jeho šířka se mění podle množství protékající vody a pohybuje se v rozmezí od 4 do 8 m.

U vodopádu najdete Ambrožovou vyhlídku, z níž se vám otevírá pohled na Labský důl a další panoramata východních Krkonoš. Zahlédnout můžete i Kozí hřbety, Kotel a Lysou horu.

Brzké vstávání se nám vyplatilo a k vodopádu jsme dorazili v dopoledních hodinách, kdy zde nebylo ještě tak velké množství lidí, a tak jsme si mohli atmosféru místa dosyta vychutnat. Děti překazily můj plán dojít ještě k 2 km dál vzdálenému Labskému vodopádu. Téměř veškerý proviant, který jsem nabalila na cestu, zvládly sníst cestou k vodopádu a už zase měly hlad 🙂 Tedy naše cesta vedla do Labské boudy.

„Ach ty gastro zážitky!… Hladové děti nebo studený párek za kilčo…celkem jasná odpověď :-)“

Nečekejte žádný kulinářský zážitek...naopak, achillova pata našich hor je velmi často tristní občerstvení a gastro služby. Za hodně peněz málo muziky. Neplatí to samozřejmě všude, ale má zkušenost je bohužel spíše horší než lepší. Ale když máte hlad a nikde nic jiného nepořídíte, dáte si i párek za 95 Kč nebo studenou čočkovku 🙁

Pramen Labe

Tento „kulinářský“ zážitek jsme raději rychle zahnali pokračováním naší cesty. Od Labské boudy je již pár set metrů k prameni Labe, což byl druhý cíl, ke kterému jsme mířili.

Pramen Labe je jedním z nejvyhledávanějších míst Krkonoš. Jde o symbolické prameniště. Skutečný pramen vyvěrá o několik desítek metrů dál na Labské louce. Přístup je k němu z důvodu ochrany přírody turistům zakázaný. U prameniště se nachází skruž s přítokem a odtokem vody. Okolí je vydlážděné a najdete zde sochu alegorii vody a pamětní desky věnované učiteli Petru Bucharovi, který byl propagátorem turistiky u nás. Na kamenné zídce jsou umístěny kovové erby měst, kterými řeka Labe protéká, než doputuje do Severního moře. Končí zde i červeně značená trasa z Jilemnice, tzv. Bucharova stezka.

Od pramenu Labe můžete pokračovat dál po hřebenovce česko-polského přátelství a zajít třeba na Voseckou boudu nebo na druhou stranu směr Sněžné jámy, Mužské kameny, Dívčí kameny nebo Velký Šišák.

Já jsem s dětmi vyrazila zpět po žluté přes Labskou a Pančavskou louku až k přístřešku u Čtyř pánů a dál po tzv. staré vozové stezce zpět na parkoviště do Horních Míseček. Cestou zpět jsme si ještě prohlédli pár řopíků (pevnostní opevnění) a pokochali se krásnými výhledy.

Cíl vyčistit hlavu splněn na 200% 🙂 Užili jsme si spolu pohodový den a spoustu legrace, takže nám ani ty bolavé nohy po téměř 20 km dlouhé trase nevadily.

A kam v Krkonoších příště? Pár tipů pro letošek mám a určitě se s vámi o ně podělím a když to vyjde, snad konečně s Fildou dáme i to svítání na Sněžce. Přidáte se?

Co si do hor nezapomenout?

Ať už vyrážíme do hor u nás nebo v zahraničí, vždy dbám na to, abychom měli dostatečnou výbavu. Hory se nevyplácí podceňovat, ani ty české a Krkonoše už vůbec ne!

• oblečení vrstvíme, tedy lépe více funkčních vrstev, které můžeme odkládat nebo naopak vrstvit na sebe
• jedno funkční triko a ponožky v batohu navíc
• nepromokavá bunda a ideálně i kalhoty a boty jsou naprostým základem, případně jednorázová pláštěnka, hrozí-li možnost deště
• šátek a čelenka nebo funkční čepice, v jarních a podzimních měsících rukavice
• baterka nebo čelovka
• základní lékárnička – dezinfekce, náplast, obinadlo, gel na ošetření při bodnutí hmyzem
• dostatek tekutin a energie na cestu (rychlý cukr, proteinové tyčky apod.)
• power banka
• v mobilu stažená ofline mapa trasy
• apka „záchranka“
• peněžní hotovost

Mapa cesty